Sérum

Sérum

I.

Tmavá těžká listopadová mračna visela tak nízko, že se korouhev Svatovítského chrámu ztrácela v mlze. Jako by samo nebe sestoupilo naproti všem, kdo dnes vydechli své poslední amen. Rušno muselo být u nebeské brány, teď, když nás dostihl hněv Boží a černá smrt slavila svůj triumf. Císařský hrad zel zdálky pustotou, bez svých žluto-černých standart a světel. Jeho Veličenstvo se vším dvorem dávno prchlo do Plzně. Kdo mohl, utíkal před tím dopuštěním. Jen já, blázen, právě dorazil.

Zastavím koně uprostřed vinohradu. Z hranic před hradbami nezbylo víc než pár pustých spálenišť. Tu a tam si bílý sloup kouře z komína hledal cestu k nebi. Podzimní opar voněl neviditelným sněhem, a já cítil, jak pod mrznoucí zemí klíčí nový věk.

Do konce století zbývalo půldruhého měsíce, do soumraku nejvýš hodina. Pánu Jezukristu táhlo už na 1600. Mně teprve na šestnáct. Nedotčen, nepolíben, na smrt příliš mlád a nepřipraven. Nebylo ale jiné cesty, jak zjistit, jestli Klára žije. Vydal jsem to do rukou Božích.

Ve Svinské bráně novoměstské mne namísto křiku rolníků a kupců, vracejících se obvykle v podvečer z městských tržnic, uvítaly zkřížené halapartny. Podám strážnému glejty z Innsbrucku, Salzburgu a Budějovic, dosvědčující, že mor neřádí nikde, kde jsem cestou nocoval.

„S těmahle glejtama, pane, by bylo vod vás echt moudrý se Praze zdálky vyhnouti,“ neodpustil si ten dobrý muž, než ustoupil a pokynul druhým dvěma, aby uvolnili cestu.

„Není to moudrost, co mne sem přivádí. Bůh s vámi.“

Jen jsem projel branou, nos mi políbilo přelibé aroma kachny na rožni. Linulo se z maličké krčmy, pod hradbami přikrčené. Odbočím, nahlédnu oknem. Pár chlapů hraje uvnitř karty. Další dobré znamení. Město má snad to nejhorší už za sebou, navzdory ponurému prázdnu v ulicích. Umíráček jsem nezaslechl, co jsem na doslech dojel. Jako by dnes nepřibylo mrtvých. Nevymřeli-li zvoníci. Odolám pokušení. Stáj nikde, a já nemohu nechat svého věrného Bukefala po tom všem stát venku o hladu.

Mihotavá světélka v oknech dávala znát, že aspoň v některých domech stále bydlí lidé. Ukrývají se uvnitř před zhoubou procházející zdmi jako duch, ale topí, svítí. Snad i ten ďas pode mnou poznal, že jsme u cíle, jak ožil. Nechal jsem ho přidat do klusu, nezmara, až se dusot jeho podkov ozvěnou vracel. Dlouho nevydržel. U svatého Havla opět zvolnil.

Na liduprázdné tržnici padlo mé oko na poslední osvětlený stánek, vonící kadidlem a kořením. Děvče sotva starší než já, s důmyslně poskládaným židovským šátkem na hlavě, právě sklízelo, rovnajíc láhve s tinkturami do dřevěného vozíku. Zastavím a přetáhnu si šátek přes tvář, jak se patří. Nevěnovala mi ani letmý pohled. Seskočím, smeknu. Dál si hleděla svých lahviček. Cítil jsem morální povinnost ji zdržet.

„Odcházíš, teď, když ubohému pocestnému třeba medicíny?“

Zakryla si tvář a konečně na mne pohlédla.

„Co jich tak zoufale souží, pane?“

Ty černé oči snad četly mé hříšné myšlenky. Ztratil jsem slova.

„Tohle kurýruje slabou paměť, pane,“ dala mi přivonět z hnědé skleněné lahvičky. „Je v tom bilobus, umí divy. U studentů a staříčků jde na dračku.“

„Kolik?“

„Tři tolary za malou, pět za velkou.“

Zlato v tom muselo být při té ceně. Ještě že cestou nebylo pořádně kde přespat a za co utratit.

„Tři tolary za velkou, milostivá, poslední nabídka.“

„Když koupěj víc než jednu, pane, snad bych mohla slevit až na čtyry,“ odvrátila pohled.

„Co ještě máš?“

„Tak mi řeknou, co jich trápí.“

Nemohlo jí být míň než čtrnáct, ani víc než sedmnáct. Těžko odtrhnouti oči od její tváře skryté za závojem a ověšené cingrlátky. Pravý opak všeho, co tak rádi malují umělci našich dní. Tyhle oči jsem znal ze starořímských amfor. Hleděla-li takhle nějak bájná královna Sáby na krále Šalomouna, pochopil jsem neodvratnost jeho pádu.

„Vaše jméno, milostivá?“

„Já se ptala první, pane.“

„Adam Eusebius Krasina z Veveřína,“ smeknu.

„Pozdrav Pánbůh, pane Adam. Nepamatujou, co jsem se ptala?“

Mé oči padly na její pult. Vtom se mi rozbřesklo.

„Myslím, že budu potřebovat aspoň dvě ty medicíny na slabou paměť.“

Jak se hbitě sehnula, aby vyndala druhou láhev z vozíku na pult, vyklouzla jí zpod šátku neposlušná kadeř vlasů, tmavších a vlnitějších než moje. Rychle ji urovnala, ale pozdě. Vše jsem viděl, byť jen v duchu.

„Ester. Pinkasova. Šlomo ben Mojše Pinkas je můj otec. Bývám tu v úterý a ve čtvrtek, kdyby si náhodou vzpomněli, co jich ještě bolí, pane.“

„Pro tebe jen Adam, Ester.“

V tu chvíli začaly zvony od svatého Jakuba vyzvánět k nešporám.

„Snad nebydlej za mostem, Adame?“ Konečně se smála.

Rychle platím, skočím v sedlo a mávnu kloboukem.

„Bylo mi ctí, Ester Pinkasova! Bůh s tebou.“

Rádoby cvalem pádím k mostu, modle se své Ave Maria v sedle a doufaje, že se mi snad ještě podaří podplatit stráže.

Tma ještě nepadla, mostecká brána však už zavřená. Zamčené okenice dřevěných krámků okolo zdobí pavučiny, až na dva se střelným prachem. Marně prosím na mýtnici, oháněje se Innsbruckem i svatými.

„Přijdou, až se setmí, pane,“ odtušil lancknecht. „Za tři groše jich pustím brankou. Pěšky.“

Otočil jsem se a vyskočil v sedlo. Beze slova, jen tak nazdařbůh jsem vyjel do křivolakých bočních ulic Starého města. Dobře mi tak. Po nešporách už se nesluší klepat na dveře bez pozvání. Nikde, natož doma. Ani tehdy, kdy ještě platilo ‚host do domu, Bůh do domu‘.